Jo Swinsonová na konci projevu po prohraných volbách pronesla známý Havlův citát. „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Citát v kontextu projevu sděloval něco jako: „Je dobře, že jsme se drželi ideálů, ať jsme tím něčemu přispěli nebo uškodili.“ Ačkoli jsem Liberálním Demokratům zapáleně držel palce, se sdělením nemohu souhlasit – věřím, že nejmenší zlo a největší dobro je totéž. Nicméně tahle neústupnost / tvrdohlavost je v politice všudypřítomná, a tak se stává nutnou. Z časů R. Reagana pro ni zůstal název Mad man strategy, tedy předstírání většího extrému za účelem posunutí kompromisu na svou stranu.
Většinové volební systémy, jakým je ten britský, dříve fungovaly podle tohoto principu naruby – strany se snažily zalíbit se umírněnému středu, o který se hraje. Bohužel, jak se shodují mnozí politologové, sociální sítě zapříčinily globálně názorovou polarizaci. Leadeři se třídí podle těch, kteří dokážou nejlépe strhnout virtuální davy, což překotné změny společnosti ulehčují. A nevyhraněný střed je tedy tlačen do toho vášeň jednoho týmu přejmout za svou. V opačném případě je odsouzen k všeobecné apatii.
Výsledky britských voleb jsou prezentovány jako silný mandát pro Brexit dle Borise Johnsona. Nehledě na to, že podle průzkumů stále vítězí příznivci setrvání a stejně jako Babišova vláda, bude i Johnsonova stát asi na 44 % hlasů. Účelové koalice fungují, jen pokud se jejich části vzájemně považují za nejmenší zlo. Bohužel, demokraté vždycky tvořili pestřejší celek než extrémisté; tento fakt také přispěl k příchodu nacistické i komunistické totality. Demokracie funguje podobně jako moudrost davu, společenské vlny mají tvar sinusoidy – každé vzedmutí názorového „extrému“ přitlumí odezva z druhého břehu. Tento cyklus ovšem nedosáhne hegelovské harmonie, pokud se zpětná vazba společenským oponentům nedostane – nebo jen přes okuláry médií – zbarvením přizpůsobených jejich týmové příslušnosti. I proti samému trendu polarizace se však staví nová společenská vlna, zdůrazňující otevírání sociálních bublin, myslí a debat o reformě volebního systému.
Ve Spojeném království ani ČR není zkreslení způsobeno ani tak D’Hondtovým systémem, jako kritériem regionální reprezentace. To v globalizovaném světě působí úsměvně – „společný zájem“ obyvatel Karlovarského kraje či Manchesteru je uvažovaný v rámci smyšleného celku a kýženou vůli lidu dnes mnohem lépe reflektují celky jako „liberál z okresního města“. Bohužel, Britové jsou na svůj systém hrdí, snad že je spojuje s minulostí i krajem původu. Vyoutování umírněného proudu proto z části spočívá v hlavách lidí, v zažité představě, že v okrescích prostě zápasí Labour s Tories. Tuto hlubokou představu nezvrátily ani evropské volby, kde Konzervativci nevyhráli jediný okrsek (ve smyslu obecných voleb).
Nepoměrnost je také důsledkem strategizace, které se žádný volební systém nevyhne – musíte tedy znát, co si myslí ostatní. Britští Liberální Demokraté se pokusili kolektivní mindset posunout „závazkem volit LibDem“, který mohli lidé na jejich stránkách vyjádřit. Teoreticky by se lidé mohli kolektivně rozhodnout, aby „závazky volit stranu, pokud se zaváže alespoň x % lidí“ strategizaci ulehčili. Tato strategie byla navržena jako racionální řešení všech problémů lidstva spojených s „monopolem dostupnosti“ jako je dominance Facebooku nebo predátorských periodik. Možná by stačilo v průzkumech „volit“ kandidáty svého srdce – a „naostro“ volit takticky. Racionalita však jako vždy končí v teorii. Lidé značně tíhnou k tomu volit tak, aby skončili na vítězné straně – nebo jak by řekl Obama – správné straně historie. Velké strany – a velké rozpočty – budí velké emoce.