S návštěvností 3 miliony „reálných uživatelů“ týdně má iDNES.cz ve svých řadách nepochybně lidi, kteří vědí, co udělá s veřejností titulek
V porodnici přinesli matce ke kojení mrtvé dítě. Odpovědnost nenese nikdo.
Byl to podivný případ. Pro stížnosti na bolest ledvin vyvolali lékaři předčasný porod. Když personál vzal dítě k měření, všechny hodnoty dosahovaly 10/10. Pro mírné obtíže si pak nechali dítě přes noc. Ráno ho matce přinesli ke kojení. Když se sestra vrátila, zjistili, že nedýchá. Po roce vyšetřování policie uzavřela s tím, že nikdo nenese vinu.
Tak silný příběh vyvolává vztek vůči mnoha stranám. Komentářů se tu sešlo 3x víc, než u bouřlivého článku o zpronevěřené miliardě ČEZu. Některé šokovala vize státu, který rodičům odebírá děti a vrací je mrtvé. Některé sestra, která nepozná mrtvé dítě.
„OK, věci jako syndrom náhlého úmrtí dítěte se občas stávají. A přesto tu cizí zavinění JE.“ píše Markéta Šichtářová. „Chtěla bych vidět matku, která by si v prvních hodinách po porodu nevšimla, že její dítě má problémy!“
Nicméně z dostupných zdrojů nevyplývá, že dítě bylo ve chvíli, kdy ho nesla sestra mrtvé, ani že dítě spalo proti vůli matky v postýlce s přístrojem Babysense, který monitoruje dech a pohyby novorozence.
Nikdo z nás případ nevyšetřoval rok, ale emocionální reakce je příliš silná, než abychom ji drželi v sobě. Jako lidé snáze komunikujeme s problémem, pokud ho antropomorfizujeme a zodpovědnost přisoudíme svobodné (z)vůli jiného člověka. Pokud na negativní podnět nenavazuje flight/fight, usazuje se v nás stres. Ostatně, jedna z teorií vzniku konspiračních teorií i náboženství říká, že nám umožňují vysvětlit, proč se děje zlo dobrým lidem. Hinduistická karma, starořecký „logos“ (vina – trest – smír) i neopohanské a spiritistické energie jsou dokladem téhož. Také křesťanství slibuje spravedlivým dobrý život už na pozemském světě.
Faktem ovšem je, že bolest je bolestí, ať ji pociťuje spravedlivý nebo nespravedlivý. A pokud někoho výchova předurčí k pojetí světa, kde je ubližovat v pořádku, neexistuje logika, podle které je správné mu za to ublížit. Ve chvíli, kdy je už újma spáchána, má trest smysl pouze jako odrazení, ochrana společnosti, náprava apod a „trest pro trest“, odplata zlem za zlo, je stále zlem.
Naše soudní systémy to dotáhli do bodu, kdy trestáme i „zločiny bez oběti“, možná proto, že nevidíme zlo jako špatný záměr, ale špatný jev. Pak je v pořádku krást a porušovat pravidla, pokud jsme jen kapkou v moři. A dopad ukradené státní miliardy není nic, co v nás aktivuje přirozené pudy.
Jedna cesta ven je oddělovat osobu od činu. Může nám připadat, že tato myšlenka vyžaduje přístup racionality nezvykle oproštěné všem kulturním normám, ale zdá se mi, že spousta kulturních tradic se vyvinula právě jako protiklad uspokojování „přírodní spravedlnosti“. V křesťanské terminologii, Ježíš nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Ve východních tradicích často chybí vůbec koncept „hříchu“. A západní debatní tradice zdánlivě vede k podobnému sentimentu také konzervativní politiky. Když Miroslav Kalousek k překvapení mnohých přeje Zemanovi jako člověku pevné zdraví, ač vede boj s MZ jako politikem nebo když John McCain zdůrazňuje, že přes všechny výhrady je Obama dobrý člověk, tento princip dělá v mých očích funkční i jinou tradici – totiž demokracii.